Pojem eloxování znamená absolutně totéž, co pojem anodizace (jsou plně zaměnitelné) a v obou případech jde o určitou chemicko-tepelnou formu povrchové úpravy předmětů vyráběných z hliníku. Doslova celá zkratka znamená: ELectrolytická OXidace hliníku. Fyzicky a chemicky pak jde o vytvoření speciální další vrstvy oxidu hliníku přímo na povrchu hliníku.
Důvod, proč k eloxování dochází, je prostý – když dojde k tomuto typu úpravy povrchu hliníku, vrstva již dále neoxiduje a tím paradoxně svojí oxidací chrání před další oxidací hliník, co je pod ní. Eloxování se dnes používá všude tam, kde je třeba vlastností hliníku nebo jeho slitin: našli bychom jej kupříkladu v automobilové výrobě (a jejích náhradních dílech), v leteckém průmyslu, u jízdních kol, … Prakticky vždy se ale jedná o místa, která hliník vystavují venkovním podmínkám a tím pádem a logicky i vzdušné vlhkosti nebo obecně vodnímu dešti (hliníková okna a střechy).
Proces eloxování je technicky ten sám, jako když rezaví železo (také k eloxování dochází samovolně), zrovna v případě hliníku se ale jedná o proces pro lidi pozitivní a nedestruktivní. Jde o to, že když se ochranná vrstvička oxidu hliníku vytvoří na vnější vrstvě kovu, proces koroze/oxidace již dále nepokračuje, ba naopak, hliník pod ní to aktivně chrání před oxidací taktéž, čímž dojde ve finále k tomu, že je daná věc/produkt perfektně chráněná proti běžným povětrnostním vlivům.
Tím ale výhody eloxování ještě zdaleka nekončí. Tak namátkou, u duralových hliníkových výrobků eloxování nezvýší jen jejich odolnost na povětrnostní vlivy, ale dokonce jim to zvýší i otěruvzdornost dané povrchové vrstvy. Dojde též ke snížení elektrické i tepelné vodivosti a členitosti/drsnosti povrchu (to je velmi užitečném třeba při běžném třískovém obrábění, kdy dojde k eliminaci miniaturních trhlin na povrchu materiálu a tedy i navýšení mechanické pevnosti onoho povrchu).
I prostá životnost výrobku je eloxováním obecně radikálně prodloužena. Eloxovaná vrstva se standardně pohybuje mezi 0,35 až 125 mikrometry, přičemž jejím nejzazším maximem je mikrometrů 160. A abychom nechválili eloxaci jen jako čistě praktikou záležitost – má svůj význam i estetický: byli jste někdy v pražském metru trasy A? Jistěže ano, vždyť kdo by nebyl! Pak jistě znáte ty hliníkové barevné zdobící kostky – to je příklad pohledné eloxace v praxi.
Eloxováním se dá zcela bez přehánění i velmi důrazně zvýraznit povrch předmětu a jeho případné zabarvení (asi nejpopulárnější je „falešné pozlacení“ a „jakoby postříbření“). Přičemž je dnes běžně možné tyto povrchy dále barvit a u těchto barev dynamicky měnit jejich vlastnosti a parametry podle potřeb zákazníka nebo dle nároků okolního počasí: jde měnit třeba otěruvzdornost barevného povrchu, přilnavost barev, mazivost barev, …
Zdaleka nejpopulárnější cestou k eloxování povrchu hliníku dnes ovšem jistě je použití elektrického proudu na straně jedné a roztoků kyselin na té druhé (kyselina fosforečná, chromová, sírová, organické kyseliny,…). Tam stačí materiál/produkt ponořit a zavést proud – takto se mimochodem dají k eloxování využít i jisté solné chemické roztoky.
A dodejme si ještě na závěr, že existuje trojice základních typů a způsobů procesu eloxování, které se liší vždy podle toho, jak silnou ochrannou vrstvu potřebujeme, no a je taktéž pochopitelně nutné změnit poměr zúčastněných látek během celého onoho procesu elektrické eloxace a to podle dalších případných působících vnějších faktorů: proudu, napětí, času, koncentrace kyselin, …
Mimochodem, když dojde k legování jakýchkoliv hliníkových slitin některými dalšími prvky (železo, křemík, sodík, měď, …), tak je výsledkem nečistá hliníková slitina. A ta následně zhorší proces eloxace podle objemu dané příměsi, je tedy nutné, dát si pozor, o jakou slitinu hliníku případně jde.